Evropská politika soudržnosti pro období 2028+ vstupuje do fáze příprav. V Česku je za tento proces odpovědné Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), které v uplynulých měsících naznačilo, že významnou část evropských prostředků by nově chtělo přerozdělovat formou tzv. finančních nástrojů – tedy návratných forem podpory, jako jsou úvěry, záruky či investice. Přestože se tyto nástroje jeví jako moderní a tržně efektivní, jejich plošné zavedení by mohlo pro český průmysl a inovační ekosystém znamenat zásadní problém. 

V současném programovém období (2021–2027) tvoří finanční nástroje pouze malou část rozpočtu a jejich využití je smysluplné zejména tam, kde se podpora přirozeně vrací – například v oblasti energetických úspor nebo podpory obnovitelných zdrojů. Tyto oblasti jsou již dobře spravovány Národní rozvojovou bankou. Nicméně v mnoha dalších oblastech, jako je aplikovaný výzkum, vývoj nových technologií nebo digitalizace průmyslu, nelze návratnost investic očekávat v horizontu, který by finančním nástrojům dával smysl. Pokud by měly v budoucnu nahradit klasické dotace, hrozí, že celá řada inovativních projektů prostě nevznikne. 

Podíváme-li se do zahraničí, většina zemí srovnatelných s Českou republikou – ať už velikostí, nebo strukturou hospodářství – stále spoléhá především na dotační model. A není to náhoda. Dotace zůstávají klíčovým nástrojem k vyrovnávání regionálních rozdílů, podpoře podnikání a investic tam, kde klasické komerční financování selhává.

Namísto úvah o nahrazení dotací návratnou podporou by se Česká republika měla soustředit na to, jak zefektivnit dotační procesy, zjednodušit administrativu a přiblížit systém potřebám konečných příjemců. Experimenty s plošným zaváděním finančních nástrojů mohou vést ke ztrátě konkurenceschopnosti, zpomalení investičního cyklu a oslabení výzkumného a inovačního potenciálu země.