Obligátní poddodávky ve veřejných zakázkách v IT

Tento přístup však naráží na limity vyplývající ze zákona o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), zejména v oblasti dodržení zásad rovného zacházení, zákazu diskriminace a přiměřenosti. Uchazeči, kteří nemají možnost navázat spolupráci s tímto subjektem, jsou z výběrového řízení účinně vyloučeni. Vzniká tak situace, kdy přístup k plnění má pouze omezený okruh uchazečů, což je v rozporu se základními zásadami zadávacího řízení dle § 6 ZZVZ. 

Typické případy z praxe

K nejčastějším scénářům, kdy je požadavek na obligátní poddodávku formulován, patří: 

• migrace dat nebo převod agend z původního systému, přičemž zadavatel požaduje, aby tuto činnost provedl výlučně stávající dodavatel IS,
• vývoj nebo implementace integračních rozhraní, kde je požadováno, aby práci provedl provozovatel stávající integrační platformy,
• provoz nového systému v prostředí, jehož správcem je konkrétní dodavatel infrastruktury a jehož zapojení je požadováno jako povinné. 

Ve všech těchto případech je třeba důsledně posoudit, zda požadavek na konkrétního poddodavatele skutečně vyplývá z objektivních technických omezení, nebo zda lze plnění vymezit způsobem, který zachová technologickou neutralitu a umožní soutěž více dodavatelům. 

Alternativou k povinnému stanovení konkrétního poddodavatele může být:

• přesné vymezení rozhraní, technických požadavků a výstupů bez specifikace osoby, která má plnění realizovat,
• smluvní zajištění součinnosti stávajícího dodavatele s budoucím dodavatelem nové zakázky (např. prostřednictvím dříve uzavřené servisní smlouvy),
• zpřístupnění potřebné dokumentace, API a systémových údajů všem uchazečům za rovných podmínek. 

Pouze v odůvodněných případech – například pokud jsou splněny licenční podmínky, existují objektivní bezpečnostní důvody nebo technická nepropojitelnost – může být požadavek na konkrétního poddodavatele považován za legitimní. I tehdy však musí být zadavatelem řádně odůvodněn a zdokumentován v zadávací dokumentaci.